Reviews

• Pierre Durr, september 2018, Revue & Corrigée

  L’un des labels les plus ouverts être Evil Rabbit Records, au point qu’il édite aussi des rencontres au sein desquelles ne pointe aucun musicien resident, et don’t les captations n’ont meme pas eu lieu sur le sol néerlandais.

  Ainsi Reddeer est un trio réunissant une pianiste autrichienne (Elisabeth Harnik), une chanteuse américaine originaire de Trinidad (Fay Victor), et un contrebassiste britannique (Dominik Lash) : New York-St. Johann propose un jazz énergique et furieux, reposant sur la voix survoltée de la chanteuse qui alterne cris, onomatopées et effets lyriques, soutenue par un jeu de piano des plus volontaires. Enregistré lors de deux concerts en Autriche et à New York, l’album, à l’instar de sa pièce la plus longue (<>, près de 20 minutes) propose un kaléidoscope d’effets et d’approches de plus dynamisants.

  Pierre Durr, september 2018, Revue & Corrigée

• Jazzbulletin, march 2018

  De Amerikaanse zangeres Fay Victor, die ook geregeld in Nederland werkt, begon in de straight ahead-jazz. Op haar debuut-album In My Own Room (Timeless, 1998) werd ze begeleid door onder anderen Marc Mommaas (tenor), Hans Mantel en John Engels. Vijf jaar later maakte ze de cd Lazy old Sun (Green Avenue) met Wolter Wierbos en Anton Goudsmit. En vanaf 2010 ging ze ook op tour met het Instant Composers Pool Orchestra en Ab Baars. Het trio ReDDeer bestaat uit Fay Victor, de Oostenrijkse pianiste Elisabeth Harnik en de Britse bassist Dominic Lash. Ze spelen pure geïmproviseerde muziek, die bij twee gelegenheiden is opgenomen: in 2011 in Ibeam Brooklyn (New York) en op 9 maart 2012 in St. Johann (Tirol, Oostenrijk).

  Jazzbulletin, march 2018

• Ed Pinsent, 22 january 2018, thesoundprojector.com

  (…) I’m finding more substance in the record by ReDDeer. New York – St. Johann (EVIL RABBIT RECORDS ERR 26) features the vocals of Fay Victor, backed by piano of Elisabeth Harnik and bass playing by Dominic Lash, the prolific UK improviser who also turns in the odd piece of digital sound noise. ReDDeer’s act involves allowing Afro-American maverick Fay Victor to extemporise on lyrical themes like a souped-up beatnik poet (for instance, the free association of puns and ideas on ‘Drip’) or to let fly with vocal abstractions and strange noises heaved from the diaphragm, so that she herself becomes her own instrument. Norma Winstone and Julie Tippetts took this particular art form in a somewhat lyrical and wistful direction in the 1970s, but Victor is much more feisty; she’s ever-ready to lash out at the hypocrisies of society with her merciless all-seeing throat. Harnik’s complex and intelligent piano delivers more than just jazz, somehow, and this could be an instance where European classical influences pay off richer dividends than with HaFFaH. This isn’t to suggest we’re getting a reincarnation of Patty Waters with Burton Greene, as I think ReDDeer are onto something all their own, which is powerful and strange; evidently, it’s something needs to be played out on the arena, rather than discussed at home. And there’s the incredible bass work of Lash, who builds a kind of oblique mirrored commentary on what the two women are doing, finding ways to make his bass strings “speak” like a dry, insectoid voice. The strongest piece here might just be ‘Drop Off’, not just because it’s so long (19 mins) but because of the rich collection of dynamic shifts and constantly-sprouting ideas flying into the air. Amazingly, this is ReDDeer’s first record; the players found “a musical affinity” when they met at an Arts Center in New York.

  Ed Pinsent, 22 january 2018, thesoundprojector.com

• geert rijssen, december 2017, cross-over

  de oostenrijkse pianiste elisabeth harnik, de amerikaanse zangeres fay victor en de engelse contrabassist dominic lash vinden elkaar door zonder taboes te communiceren via hun instrumenten. boeiende, soms bizarre muzikale vertellingen zijn het resultaat.

  geert rijssen, december 2017, cross-over (powered by jazzmozaïek)

• robert iannapollo, december 2017, the new york city jazz record

  for the past 20 years, fay victor has proven herself to be an intrepid vocalist who won’t be pigeonholed into one style: she can sing the traditional jazz songbook and make something new out of it; paid homage to her trinidadian roots on kaiso stories with the avant garde ensemble other dimensions in music; collaborated with the late dutch pianist misha mengelberg on a program of herbie nichols tunes and the ab baars–ig henneman duo in free improvisations; and has her own group that has recorded three albums of original material. (…)
  new york-st. johann is something completely different, an improvised trio set with austrian pianist elisabeth harnik and british bassist dominic lash. the three met at a residency at omi international arts center in upstate new york and hit it off, leading to several live dates as a trio. it’s clear all three are on the same wavelength. some of victor’s texts were previously written and others were spontaneous. the humorous “drip” arose from a previous conversation between victor and harnik. harnik draws on the cecil taylor through alexander von schlippenbach tradition while lash probes the deep recesses of the music. and victor utilizes her complete vocabulary, from wild uninhibited shrieks and gentle cooing to recitations. it’s an impressive performance but not for the faint- hearted. (…) new york-st. johann is well-worth hearing to get the full grasp of victor’s complete conception.

  robert iannapollo, december 2017, the new york city jazz record

• bruce lee gallanter, october 2017, downtown music gallery

  featuring fay victor on vocals, elisabeth harnik on piano and dominic lash on double bass. although these three musicians come from much different backgrounds: victor (brooklyn), harnik (austria) and lash (uk), they met at a residency in upstate new york in 2010. the music here was recorded at i-beam in brooklyn in 2011 and at festival artacts in austria in 2012. i am longtime fan of “jazz” vocalist fay victor, whose enchanting and soulful voice can be heard on a half dozen different discs and who has collaborated with other dimensions in music and roswell rudd. austrian pianist recently recorded in the dek trio with ken vandermark, as well as working with gianni mimmo and alison blunt. uk bassist dominic lash is a member of the great convergence quartet which includes the great pianist alexander hawkins, plus working with axel dorner, tony bevan and the wandelweiser composer collective.

  both sessions are superbly recorded, the instruments and voice closely mic’d, the balance just right. there is a good deal of suspense going on here. ms. harnik appears to be playing inside the piano, ever so carefully, hushed tinkles, eerie fragments, floating in the air. ms. victor’s voice has never more magical, lush, cautious, thoughtful, sumptuous than it does here… eventually erupting into a more scary section as when she chants the word “anyway”, repeating it and then twisting it inside out. fay allows herself to get carried away… soaring, jabbering and even screaming at times. she taps into the crazy spirit that is inside all of us but that we are often afraid of letting out. even when things quiet down to a whisper level, the trio still express extremes weaving their sounds carefully around one another. when ms. harnik speeds up midway through, she starts to move closer to those keith tippett-like lightning fast lines, also muting certain strings the way mr. tippett also does at times. the further that ms. victor goes out, the more the rest of the trio stretches beyond anything we might expect. in many ways this is one of the best improv sessions i’ve heard in recent times since this trio plays consistently as one dynamic force, taking off for points unknown, unafraid of going too far into the other worlds that sun ra used to talk about. the is one dynamite, edge-of-your-seat set, taking us all on a journey upwards and onwards.

  bruce lee gallanter, october 2017, downtown music gallery

• suzanne lorge, october 2017, the new york city jazz record

  in 2010 singer fay victor attended a workshop for musicians in upstate new york, where she met austrian pianist elisabeth harnik and uk bassist dominic lash. these musicians, inspired by the wildlife outside their door each day, formed the ensemble reddeer trio, which just released new york – st. johann (evil rabbit), a live recording of improvised performances from austria and new york city. the trio doesn’t get much opportunity to perform together but you can catch victor this month at spectrum (oct. 6th), el taller latinoamericano (oct. 9th) and roulette (oct. 12th).

  suzanne lorge, october 2017, the new york city jazz record

• haun, september/ october 2017, freistil #74

  ganz großartig ist die new york – st. johann-aufnahme der vokalistin fay victor im trio mit der pianistin elisabeth harnik und dem bassisten dominic lash geworden. da schweben wortfetzen herum, wird auch konkrete lyrik eingebracht. victor, die so diven wie sarah vaughan oder betty carter als haupteinflüsse nennt, zeigt sich in diesem format von einer ganz anderen seite, offen, spontan und mit direktem bezug zu jazz & poetry. sie erinnert dabei am ehesten an die große jeanne lee. die tracks des reddeer-trios wurden beim verdienstvollen artacts-festival in st. johann aufgenommen, die new yorker einspielungen sind duos zwischen harnik und victor. allesamt großartige beispiele für blindes verstehen, tief empfundene nähe und große gegenseitige wertschätzung. und beim kürzestentrack drip, ein gut zweiminütiges duett stimme/klavier, kommt auch der spaß an der sache wunderbar zum ausdruck.

  haun, september/ october 2017, freistil #74

• dolf mulder, september 2017, vital weekly

  evil rabbit is steadily building on its catalogue of improvised music. the label started in 2006 as an initiative by pianist albert veenendaal and double bass player meinrad kneer. now they present release number 25 and 26. both in the recognizable sleeve design by lysander le coultre.
  reddeer is a trio of fay victor (vocals), elisabeth harnik (piano) and dominic lash (double bass). this is a very international line up; victor comes from brooklyn, harnik from graz, austria and lash is from bristol. in 2010 they participated at a collaborative residency for musicians near new york. it was here they first met and discovered that they inspire one other. in 2011 first recordings followed, also in new york. most of the improvisations on this cd are from this session. in 2012 they played on a festival in austria. the cd includes three improvisations from this concert. so recordings of this debut
  date from several years behind. victor combines spoken word with non-verbal singing. her vocal style didn’t immediately appeal to me. but after a few listenings my perception changed completely. victor bends her voice in any thinkable direction. big changes in dynamic and power never lead her off the
  road, a very expressive singer and vocal artist. she is in good company with lash and harnik, who plays the inside of the piano as well as piano keys. the three construct tight, edgy improvisations that leave you no escape.

  dolf mulder, september 2017, vital weekly – number 1098/ week 38

• rainer bratfisch, september 2017, jazz podium

  ,,new york - st. johann" (evil rabbit records err 26) ist das debütalbum der band reddeer, bestehend aus der sängerin fayvictor aus den usa, der pianistin elisabeth harnik aus österreich und dem bassisten dominic lash aus 0xford.
  der musikalische background der drei reicht von herbie nichols' eigenwilligen melodischen motiven und rhythmischen ldeen über tony conrad, einem exponenten der minimal music, bis zur neuen musik, basiert jedoch auf rein spontaner interaktion. die aufnahmen entstanden 2011/2012 am 0ml lnternational arts center in columbia county in ghent, newyork. neben ausgedehnten solistischen passagen stehen kollektive lmprovisationen, immer integriert in einen musikalischen kontext, der allerdings nicht vorgegeben ist, sondern sich im spielprozess ergibt. die sängerin kommt explizit ohne texte aus, verfügt aber über ein so beeindruckendes stimmvolumen. dass ihre sorgfältig eingesetzten syllabeln immer spannend bleiben.

  rainer bratfisch, september 2017, jazz podium

• filippo piccoli, 10 september 2017, sands-zine.com

  questi due ensemble, un sestetto e un trio, hanno un’identità internazionale, nominalmente il primo e di fatto entrambi.
  il sestetto internazionale è costituito da due finnici (il sassofonista harri sjöström e il fisarmonicista veli kujala), due tedeschi (il pianista achim kaufmann e il manipolatore elettroacustico ignaz schick), un italiano (il sassofonista gianni mimmo), e un’inglese (la violinista alison blunt). reddeer è invece un trio del quale fanno parte la pianista austriaca elisabeth harnik, il contrabbassista inglese dominic lash e la cantante statunitense fay victor.
  trovo che questo tipo di formazioni offrano più d'un motivo d'interesse. innanzi tutto ne escono arricchiti sia la musica sia i singoli musicisti. in secondo luogo si amplificano le possibilità di fare concerti e si può raggiungere un pubblico più ampio. in terzo luogo, in un momento in cui le nazioni del mondo sembra vogliano racchiudersi in se stesse, credo che questo tipo di esperienze assumano, seppure inconsciamente, un loro importante significato anche sotto i profili politico e sociale.
  i due ensemble sono accomunati anche da altri elementi: mimmo e la harnik, ad esempio, condividono un’esperienza comune (insieme alla violoncellista svizzera clementine gasser) all’interno del wild chamber trio. inoltre i due dischi hanno la caratteristica comune di contenere registrazioni provenienti da due concerti diversi: new york e st. johann (in austria) per quanto riguarda il disco dei reddeer e due località della finlandia (helsinki e turku) nel caso del sestetto internazionale.

  non so cosa abbiano a che fare i reddeer con il cervo da cui prendono il nome, ma la loro musica ha sicuramente qualcosa a che fare con la ramificazione tipica delle corna di quel mammifero. i due strumentisti si calano nella storia della moderna musica improvvisata europea: il pianismo che va da keith tippet a irene schweizer e l’arte dei contrabbassisti john edwards e barre phillips (che europeo non è ma è come se lo fosse, visto che in europa ha svolto buona parte della sua attività). fay victor è sicuramente sensibile verso il lavoro svolto dalle varie meredith monk, cathy berberian, jeanne lee, maggie nicols e patty waters, lavorando intorno al suono delle sillabe e delle parole, intorno al ritmo del linguaggio, e inventando idiomi propri. i tre vanno comunque oltre, usando spesso gli strumenti in modo percussivo, non tanto perché ne traggono suoni molto ritmici quanto perché li suonano come fossero oggetti da percuotere. altrove vince l’idea opposta, quella di suoni lunghi e continui. ma è soprattutto nei riferimenti alle tecniche dei moderni dj, in particolare nella balbuzie di alcune parti, che i tre sembrano volersi spingere avanti, verso un futuro incerto e ignoto ma ricco di promesse.

  a differenza del disco precedente in “aural vertigo” il nome del gruppo è di una concretezza spietata mentre appare inintelligibile il rapporto fra il titolo del disco e l’omonima sindrome vertiginosa, se pure possa far pensare a un senso di disequilibrio creato dal vortice degli intrecci strumentali.
  il sestetto mi ha fatto pensare, forse per la presenza del manipolatore di suoni ignaz schick in entrambe le situazioni, al gruppo phosphor attivo una ventina d’anni fa. in quel caso il collettivo voleva rappresentare una sorta di soviet supremo della scena berlinese mentre questo sestetto, come fatto già notare, raccoglie stimoli un po’ in tutta europa. il vortice primario è creato dalla contrapposizione fra le due tipologie di strumenti aerofoni, i due sassofoni da una parte e la fisarmonica dall’altra. la stessa contrapposizione mi sembra dividere il pianoforte, dove il suono delle corde è mediato da una tastiera, dal violino. il quinto polo è rappresentato dalla tipica apparecchiatura per dj di ignaz schick. il sestetto, strutturalmente, sembra così racchiudere una storia globale attraverso strumenti utilizzati nel jazz come nella musica classico-sinfonica, nella musica popolare da ballo come nelle bande militari, e infine nella moderna musica da discoteca e/o da rave party. un insieme così complesso di sonorità, una globalizzazione sonora che ha probabilmente eguali solo negli ensemble più avventurosi della creative music, ad esempio nella company, una vertigine auricolare, per l’appunto, che sulla carta sembrerebbe difficile da dominare (e forse lo è davvero), è infine ridotta a un magma sobrio che, seppur futuribile, non manca di cercare e trovare richiami e credibilità in un groviglio radicale che, all’incontrario dei corni del cervo, non si libra in aria ma è profondamente piantato nel terreno. “new york – st. johann” e “aural vertigo”, in tal verso, appaiono come due dischi speculari.

  filippo piccoli, 10 september 2017, sands-zine.com

• herman te loo, 14 august 2017, jazzflits.nl

  een drietal improvisatoren ontmoette elkaar in de staat new york in 2010 bij een impro-evenement. dat beviel de amerikaanse vocaliste fay victor, de oostenrijkse pianist elisabeth harnik en de engelse bassist dominic lash dermate goed dat ze onder de naam reddeer doorgingen. victor, hier in nederland bekend van haar samenwerking met de icp en het ab baars trio, maakt indruk als vocale improvisator. ze gebruikt haar stem als instrument, maar zet ook eigen teksten in. die zijn soms erg grappig, maar ook associatief en kernachtig. harnik pareert haar inbreng met een subtiel toucher, dat een klassieke opleiding verraadt. lash is een bassist die zijn instrument nog groter kan laten klinken dan het al is, zoals wilbert de joode of meinrad kneer (die de opnamen ook uitbrengt) dat kunnen.

  herman te loo, 14 august 2017, jazzflits.nl

• z.k. slabý, 13 july 2017, his voice

  okabátění edice evil rabbit by mohlo napovídat jednotvárnost, ale opak je pravdou: co titul, to metastáze do odlišných prostorů. potvrzují to i dvě nová cd. new york – st. johann, nahrané částečně v newyorském i-beam v roce 2011 a částečně v rakouských tyrolích o rok později, svádí dohromady pod hlavičkou reddeer rakouskou klavíristku elisabeth harnik (z grazu), anglického kontrabasistu dominica lashe (z bristolu) a americkou vokalistku fay victor (z brooklynu). setkali se původně zcela náhodně v mezinárodním uměleckém středisku omi, ale když posloucháme jejich prvotinu, uvědomujeme si, že právě jejich odlišná východiska (od klasiky k podrónování) vytvářejí třaskavou směs, ve kterou se jejich osm improvizací proměňuje. do barbed vstupuje pianistka s basistou s nakupovanou nahřezávaností a nabuzovanou rozderností, ale jakmile se nad nimi s vytěkávanou rozhicovaností vynoří rozčíleně úzkostný i pod(d)trhaně zahrávavý vokál, vše spěšně spěje do jančivého a převalivého vydůrazňování. detonující nástroje přejdou ve frontman do punkvové polohromnosti, z níž se nicméně vokál vyvazuje do napjaté vzlínavosti, uchvacuje i zachvacuje pomyslné pódium a nad tvrdým klavírním úhozem přejde do jemné, až něžné promluvy. tato svěřivě zádumná recitace se prodere do polozdrcovaného gejšlení a je zajímavé, jak překvapivě na sebe reaguje hlas s klavírem – od zvonivostního perlení přes jemně zadrcovanou oddechovost po napětí, zopakované a zapakované do zběsilostního řevu. ano, tenhle výbušnický moment připomene bez nadsázky záchvat šílenství. což nelze hned opakovat, proto drip spíše naznačuje troufalé odsekávání a těkavé smýčení. ne nadlouho: průrazný klavír otevře vokálu znovu vrátka do srdceryvného vykřikování, do vřavy a smíchu, přecházejícího do dialogu s publikem. a je to opětovně vokál, který nás vytočí v drop off, brebentivě nás balamutí, škeří se, škemrá, nad kropenkováním klavíru se piškuntálně tetelí i výsostně libozvučí. a tak to (vzhledem k téměř dvacetiminutovému rozsahu) pokračuje: fay victor se postupně rozškaredí, vhamtá do probíravého kladívečkování a rozbíravého cvrčkování klavíru. chruje, ropotí, hudruje, pitvoří se, chvástá se a hned zase vrzuká, vyřvávavě princmetáluje, se zaklesnutým klavírem se vškvoří do nactiutrhačné zběsilosti, plné závratných nástrah a rozmermomocněných běsů. klavír s basou se pokoušejí tuto škálu výjevů dotvrdivě zauzemnit, vzájemně se s jachtavě zlovolným, až zlolajným vokálem provokují, nicméně křeč a běsnění hlasu se musí samo zruinovat a nalézt průzory do rozladivého potišování a snaživého vysvětlování. kontakt nástrojů ovšem probíhá neustále, a to v (proti)polohách domlouvání, vymlouvání, handrkování a hádkování i zamatovávání, vše je dýchavičně dynamické, zřicenostně naléhavé, uminutě zavinuté, rozvalivě burácivé i vražedně rozeřvané. když se pak ti tři vlámou do hromobitně paskřivé the attic, dojde k naprostému znenormálnění, změtení a zmatkování. nenajdeme tu snad jediný obvyklý tón, vše je rozcupováno do přebíjivé roztrušovanosti, hlas kloktá, dáví a repetá, hudba se ho snaží smýčivě zašupovat, ale ten pouze odjekne. a zajíká se i v následném bridged; jeho proměňování probíhá od mámivého svěřování přes zaříkávavé brutálničení po zavilostní běsnění, a to vše hudba podbíjí, podjíždí, podhuntovává protihluky, dorochává i znejisťuje. obdobně zákřičné, plné zářevné zběsilosti, je i tight tangle; výmětky hlasové rumrajnosti podeznívá hrubozrnostní piano i zářeznostní basa, a když se křeč rozvíří do vrcholení, obecenstvo trio odmění potleskem. z čehož pramení, že závěrečné this is… by mělo být chápáno jako přídavek, a je to přídavek značně protikladný k celku alba: kontrabas tu vyvěrá z potichlosti, hlas opatrnicky prodýchává slovo po slovu, jde pojednou o zapadavě plouživostní ligotání, kdy meditativní hlas se vybzukovává do mírumilovného oddalování, pod trpitalsky zabřídavým prochrčováním hlasu probíhá záhřebné záplužnění basy… a to vše vede kamsi do prázdna. ale dojem zůstává. ten razantní přístup fay victor nemá možná tolik jemných, tajnosnubných nuancí, jaké známe od shelley hirsch, maggie nicols nebo catherine jauniaux, ale je zcela svojský, namísto vyvažující rozvernosti si jde tvrdohlavě za svým – až po neobvyklou hrdlořeznost. avšak počítat s ní musíme.

  z.k. slabý, 13 july 2017, his voice

• zipo, 4 july 2017, aufabwegen.de

  aus einer viel größeren musiker-gruppe während der “music omi residency” fanden sich fay victor (stimme, texte), elisabeth harnik (klavier) und dominic lash (kontrabass) zum trio reddeer zusammen. etwas hämisch asugedrückt zeigt mir diese cd, dass es eben nicht reicht, wenn man sich menschlich gut versteht und auf spaziergängen gemeinsam rotwild erspäht hat. die musik nervt. die theatralische stimme, die sich permanent in den vordergrund schiebt, verhindert in meinem empfinden, dass eine kompaktheit und stringenz in der musik überhaupt entstehen kann. new york – st. johann klingt auf mich wie selbstberauschtes geklimper ohne das hinarbeiten auf einen triosound. extrem subjektiv, vielleicht auch auf dem falschen fuß erwischt – bitte hört selbst nach und gleicht ab.

  zipo, 4 july 2017, aufabwegen.de

• jan granlie, 26 june 2017, salt peanuts

  vokalisten fay victor er blitt kalt den komplette artist av new york times, på grunn av sitt forhold til jazz og improvisert musikk. den østeriske pianisten elisabeth harnik har de senere årene markert seg sterkt på den improviserte musikkscena, mens den britiske bassisten dominic lash har spilt en del sammen med musikere som evan parker, tony conrad, joe morris og steve reid. og sammen har disse tre gått i studio for å lage platen «new york – st. johann», med åtte fritt improviserte strekk, hvor alt ble skapt der og da, i studio og live i 2011 og 2012.
  det er ingen tvil om at fay victor er en vokalist som går utenpå de fleste. hun har en sterk jazztilnærming i det hun gjør, etter studier blant annet med sheila jordan, og denne tilnærmingen tar hun med seg inn i det fritt improviserte. hun har en svært sterk stemme som trollbinder, og sammen med, særlig harniks ekspressive spill blir dette en nesten uslåelig kombinasjon. og bak det hele holder lash det hele sammen med fint og tungt bass-spill.
  sammen blir dette en sterk musikalsk opplevelse. enten victor synger ordløst, hyler, resiterer tekst eller bare improviserer sammen med de to andre, så merker vi oss styrken i det hun fremfører.
  harniks pianospill kan ofte minne om cecil taylor, men jeg synes hun har en egen evne til å kommunisere med medmusikantene på en måte som det er lenge siden vi har hørt taylor gjøre.
  og sammen lukter dette av dynamitt. sterk dynamitt. og de tre fremfører disse improvisasjonene så intenst at man blir låst fast i stolen, og kan ikke rikke seg før de 53 minuttene og 29 sekundene plata varer er over.
  sterkt!

  jan granlie, 26 june 2017, salt peanuts