Reviews

• Jean-Michel van Schouburg, 13 August 2020, orynx

  Enregistré par Tim Fletcher le 16 septembre 2017 au discovery festival et le 13 mars 2018 par saint austral sound au horse improv club / i’klectic , Londres. Wilcumestowe (19 :18) et Work and wild (27 :33).
  John Russell avait déjà fait mine de me filer le compact, mais le fil de notre conversation avait dévié. J’ai profité de ma participation à son Quaqua Festival d’août 2019 pour acheter ce beau document et je ne le regrette pas. J’avais déjà reçu le Trio Blurb (Extraplatte) en 2013 et ce deuxième opus monte de deux ou trois crans le régime de cette formule voix – violon – guitare pour le moins originale. La violoniste autrichienne Mia Zabelka est une improvisatrice sensible et compétente dont l’esprit et le traitement sonore de son instrument s’agrègent très bien dans les univers conjoints et très particuliers du guitariste acoustique John Russell et de la chanteuse Maggie Nicols. John Russell a développé un style original à la six cordes non amplifiée, une éthique sourcilleuse et un mode collaboratif très ouvert faisant de lui un fils spirituel de John Stevens et Derek Bailey, s’ingéniant à jouer pour mettre en évidence le meilleur chez ses compagnons d’un soir ou de tournée.
  Maggie Nicols est une réelle innovatrice dans le domaine de la libre improvisation au même titre que tous ces musiciens légendaires, Bailey, Rutherford, Stevens, Parker, Guy, Prévost, Lovens, Van Hove etc… Elle chantait déjà librement avec John Stevens et Trevor Watts (Berlin TMM 1968), mais aussi avec Terry Day et Lol Coxhill, bien avant que le concept d’improvisation libre européenne « non-idiomatique » se détache de l’univers du free-jazz. Sa voix se mue irrévocablement dans les incarnations successives de la révolte, de la pureté, du plaisir, de l’amour, ... en jouant spontanément avec les couleurs, le timbre, la dynamique, les intervalles et l’expression d’affects profondément vécus ou outrageusement surréalistes. Elle fait éclater les gammes sauvagement en appliquant les principes du dodécaphonisme à sa sauce, susure brièvement historiettes et tranches de vie improbables, étire le timbre en glissandi aux contours constamment renouvelés, râcle son gosier comme une oiselle affamée, des mots inintelligibles s’entrechoquent dans sa mâchoire hébétée. L’art de la conversation intime avec un interlocuteur imaginaire, lequel peut se révéler être chacun d’entre nous.
  Les deux cordistes ont un malin plaisir à transformer leurs instruments en caisse de résonance des stries de l’espace – temps, compressions d’harmoniques folles sur la touche, archet ou plectre virevoltant sur le chevalet et la surface des cordes, grattant, piquetant, virevoltant. Vision pointilliste et sonique – acoustique de la musique, contorsion bruitiste du geste musical, sifflements gracieux, balancements de notes fantômes (harmoniques) et d’intervalles savants – harmonies schön-bergiennes. Mia et John sont littéralement happés par la magie du trio et les vocalises visionnaires et improbables de la chanteuse, Maggie, l'unique. L’inspiration de Maggie fait feu de tout bois, recyclant sa mémoire musicale et le fruit toutes ses expériences pour continuellement enchanter l’instant en alimentant l’imagination de ses deux condisciples, tous deux superbement au diapason et sur une autre planète.
  W : double you. Chacun joue – chante avec un double toi-même – moi-même dans une forme triangulaire, perçue, sentie, ouïe sur tous les angles comme une pyramide parfaite en rotation permanente dans l’espace et la lumière. W : Vivant Maggie, Mia et John !!
  PS : Il y a finalement peu d’albums avec Maggie Nicols ce dernier quart de siècle et celui-ci est une pure merveille. Je viens aussi de chroniquer Myasmo , l’excellent album solo de Mia Zabelka pour Setola di Maiale. Notez aussi John Russell : With / Emanem 5037.

  Jean-Michel van Schouburg, 13 August 2020, orynx

• Mario Biserni, 28 february 2020, sands-zine

  Dopo un inizio in sordina, l'etichetta si era presentata come marchio personale di Albert Van Veenendaal e Meinrad Kneer, la Evil Rabbit Records sta aggiungendo al proprio catalogo gemma su gemma. È ora la volta del disco di questo trio formato da tre istituzioni della musica improvvisata. Se i nomi di Maggie Nicols (voce) e John Russell (chitarra), due monumenti della musica britannica, catturano d’acchito l’attenzione a causa delle loro numerose scorribande in terra di nessuno, l’austriaca Mia Zabelka (violino e voce) pare essere a ragion veduta ancor più spregiudicata e avventurosa dei suoi pard (vanta collaborazioni con James Plotkin e Lydia Lunch). Prima di questo disco, due lunghe improvvisazioni registrate a Londra nel 2017 e 2018, il trio aveva pubblicato un CD eponimo sul marchio austriaco Extraplatte nel 2013, quindi per chi segue questi musicisti con una certa costanza non si tratta di una novità assoluta. Per i neofiti dirò che voci e suoni strumentali dialogano in libertà fra vocalizzi, suoni onomatopeici e linguaggi improbabili, contraendosi e dilatandosi fino a confondersi in vere e proprie orge sonore. “W” è un autentico inno alla libertà e, di conseguenza, un invito a liberare le vostre menti, i vostri pensieri e le vostre azioni. Ma, mi raccomando, fate attenzione ai cacciatori di streghe.

  Mario Biserni, 28 february 2020, sands-zine

• Michael Rosenstein, june 2019, pointofdeparture.org

  Trio Blurb – guitarist John Russell, vocalist Maggie Nicols, and violinist and vocalist Mia Zabelka – formed in December 2009 and have performed together on a semi-regular basis as logistics have allowed. UK-based Russell and Nicols have been working together for over four decades in a multitude of ad hoc settings from Fête Quaqua to groups lead by trombonist Günter Christmann and various collaborations as part of Russell’s Mopomoso series. Zabelka is a sound artist and violinist from Vienna having worked in a variety of contexts, from composition to improvisation including collaborations with musicians as diverse as John Zorn, Malcolm Goldstein, Jon Rose, and the Viennese collective Reform Art Unit. This second release by the trio captures two live sets from 2017 and 2018 at locations around London.
  The first 20-minute improvisation, titled “wilcumestowe” is Middle English for “the place of welcome” as well as the North East London neighborhood where the piece was recorded. It starts off with Nicols’ dulcet, floating vocal lines countered with the spare counterpoint of Russell’s dry guitar scrabbles and Zabelka’s arco sputters, patiently building momentum from there. The three are keenly aware of balance of dynamics while reveling in the complimentary timbres of the intimate, acoustic settings. When Zabelka adds in vocals a third of the way through, she and Nicols take off on an explosive arc sparked along by Russell’s saw-toothed angularities. But the three are canny enough to back off, leaving space for warbles, hums, and whispers against steely guitar strings and darting, warm violin arco. The second piece, titled “work and wild,” traverses similar ground across the ensuing 27-minutes. This time though, they push their playing a bit more and let a sense of whimsy come in. Nicols’ vocals make fiery leaps and Zabelka’s violin playing takes on a stronger presence here, though never overwhelming her partners. Russell provides an unflappable fulcrum as the three duck and weave, building dynamic peaks with an astute collective ear.

  Michael Rosenstein, june 2019, pointofdeparture.org

• Geert Ryssen, april 2019, jazz&mo

  Maggie Nicols is een icoon van de Britse avant-gardejazz met namen zoals Spontaneous Music Ensemble, Keith Tippett en Irene Schweizer op haar palmares. Deze recente liveopname bewijst dat ze nog niets van haar vocale kwaliteiten heeft verloren, al heeft ze ondertussen de kaap van de 70 bereikt.
  In twee lange improvisaties gebruikt ze haar stem in combinatie met het avontuurlijke, akoestische, aan Derek Bailey verwante gitaarspel van John Russell. De Oostenrijkse violiste Mia Zabelka is de derde en jongste speler.
  De drie avant-gardisten verweven zich zoals kronkelende slangen met geregeld mooie poëtische passages. Daarbij speelt de viool een cruciale rol, ze geeft in combinatie met de stem aan de improvisaties een warmte die deze excentrieke muzikale vertelling verteerbaar maakt.

  Geert Ryssen, april 2019, jazz&mo

• Ken Waxman, 22 april 2019, jazzword.com

  Moving between antithetical musical conceptualizations on these discs is Viennese violinist/vocalist Mia Zabelka who pursues these sorts of challenges regularly. For the string player, who has collaborated with musicians like Pauline Oliveros and Elliott Sharp, couldn’t have picked two more contrary trios in which to play.

  Trio Blurb, filled out by veteran British improvisers, guitarist John Russell and sound-singer Maggie Nicols, is the last word – or perhaps inflection would be more appropriate – in acoustic free improvisation. Contrarily Pleasure-Voltage is brazenly electronic, matching Zabelka, playing electric-violin, electronic devices and so-called alien objects, with input from Norwegian Benjamin Finger on synthesizers, piano, field recordings, electronic devices and more alien objects and American James Plotkin, with his output coming from guitar and granular synthesis. Zabelka’s background in modern notated music and non-Jazz improvisation serves her well in both situations.
  Russell’s foursquare chording and blunt finger-picking on W’s two extended tracks is the underpinning upon which Zabelka and especially Nicols can express themselves. That doesn’t mean that Russell’s flattened slurred or bellicose flanges – or the fiddler’s mixture of recital-ready sweeps or jagged pops and stabs – aren’t prominent, it’s just that the vocalist’s exaggerated lingual theatrics literally takes centre stage. Her blend of stream-of-consciousness semi-monologues, lyrical warbling and mumbling cackles and asides has characterized her work since she began performing with John Stevens in the mid-1960s and remains consistent. Accordingly Zabelka’s spiccato pops add emphasis to Nicols’ yodels cries and gurgles; plus her tonal arpeggios provide the soothing blanket for a vocal pseudo-lullaby; while pirate captain-like growls from Nicols are met by aggressive guitar picking and upwards violin thrusts. Deference in sound and creativity between the two tracks is pretty minimal, except on “Work and Wild”, when Nicols shamanistic cackling and syllable shakes seem to lapse into expressive near-Gaelic at one juncture, although Russell’s unperturbed rhythm guitar strokes keep the situation from getting out of hand – or throat. The track’s summation illuminates the mark of sophisticated improvisers, who like someone patting his head and rubbing his stomach at the same time are able to cannily pursue two parallel lines. As the vocalist trades her disconnected parlando for more atonal growls, yelps and yodels and after the violinist’s pressurized fingering adds to the dissonance, the instrumentalists join to play what seems to be “Theme from a Summer Place”.

  Despite motifs from more instruments and voices, the two performances on Pleasure-Voltage are also very much of one piece, but completely different than those on W. Crushed together into one, individual prowess is subordinated to a blurry program of granular synthesis and blurry oscillations. Vocal and aviary sounds appear to mingle at the beginning of “Hostile Structures”, and this hostility towards individualism lasts throughout the disc. During that track, undulating and undifferentiated timbres finally unlock enough so that piano key strumming, guitar string splats and violin plucks are briefly heard. From then on sweeps, whooshes and pumps combine into blurry interface that until a crackling resolve becomes droning echoes infrequently interrupted by cogwheel-like ratcheting. “Kaleidoscopic Nerves” may promise more from its title. But the same narrative exist as if all the instrument have been shoehorned into a single reverberating tone, with only the occasional hiss and palimpsest-like spiky thrust also audible. String plucks and harp-like glissandi signal another sequence change that also inflates to a wash of organ-like chords which manage to both coalesce timbres into one sfumato mass, and toughens enough so that human-instrument-produced flanges are audible by the end.

  These two instances of magnetic sounds demand the same sort of attention for full appreciation. If your preference is for individual expression rather than group work, you may be drawn more to the fully improvised “W”, but if you prefer sonic collages than “Pleasure-Voltage” will be more to your tastes.

  Ken Waxman, 22 april 2019, jazzword.com

• Pierre Durr, March 2019, Revue & Corrigée

  Un trio austro-britannique – Mia Zabelka au violon, John Russell à la guitare, Maggie Nichols à la voix – né en 2010. un premier enregistrement réalisé à Londres et paru presque clandestinement en 2013 (ce fut la dernière production du label autrichien extraplatte) nous révéla un trio dont les trois membres sont actifs, depuis près de 30 ans (mia) voire 50 ans (Maggie et John), sur la scène des musiques improvisées européennes, avec cependant une certaine discrétion. Ce W offre deux sets captés à Londres, respectivement en septembre 2017 et en mars 2018, qui mettent en évidence la capacité de chaque musicien (ne) à tirer son épingle du jeu (les différentes manières d’aborder la voix pour l’une, la polyvalence de la violoniste, le jeu saccadé, sec, expérimental et rythmé du guitariste), sans tirer la couverture à elle ou lui, dans une parfaite communion et un respect du travail des deux partenaires.

  Pierre Durr, March 2019, Revue & Corrigée

• Robert D. Rusch, 4/2019, papatamus/ Cadence magazine

  Maggie Nicols [voice], John Russell [gtr] and Mia Zabelka [vln] have collaborated on TRIO BLURB [Evil Rabbit Records err 27] on a 9/16/17 recording of 2 improvs [46:52]. Nicols’ delivery is abstract a bit like listening to a foreign language. She is joined in the outing by two capable free players. Zabelka, who has recorded infrequently in the past 30 years, hears Nicols well and compliments her direction making it a rewarding combination. Russell is a subtle force and felt more on an intuitive level than distinctly heard. It is a together and in the moment trio.

  Robert D. Rusch, 4/2019, papatamus/ Cadence magazine

• Zdenek Slaby, 14 february 2019, hisvoice.cz

  U Evil Rabbit improvizační shodu nehledají

  Dva hlasy, housle a kytara v kostrbaté omračující celistvosti, jiné housle, jiný hlas a gramofony ve skečích, jež usilují být dialogem. Improvizace vydávaná u Evil Rabbit má ostré rohy.
  Je improvizace a improvizace. Přístup k ní se liší nejen teritoriálně (Holandsko, Anglie, Švýcarsko), ale i nepsaným programovým cílením labelů. Někde a někdy hudebníci míří ke kýžené shodě a snaží se tudíž vzájemně přizpůsobit. To rozhodně není záměrem kompaktů berlínských Evil Rabbit Records; a dvojnásob to neplatí o CD s lakonickým titulem W, pod kterým je podepsáno Trio Blurb, tedy trojice zcela individuálních, až individualistických průzkumíků, jmenovitě: vokalistka Maggie Nicols, kytarista John Russell a houslistka plus vokalistka Mia Zabelka. Ti nám nabízejí dvojspřeží koncertních záznamů – ten první, téměř dvacetiminutový Wilcumestowe, nahraný 16. září 2017 na Discovery festivalu v londýnském Ye Olde Rose and Crown Theatre, a druhý, takřka osmadvacetiminutový Work and Will, zaznamenaný 13. března 2018 v Horse Improv Music klubu, Liklectic, opět Londýn. Ta první záležitost, plná rozdychtěné energie, osciluje mezi vokálním vytřibováním, zprvu pozaškrceným, záhy však rozmrckovaným, vy(š)těkávaným a žvanivostním, mezi rozverným špílcováním kytary, jež přejde do hmatavého drhtání a vykutáleného naharašování, a mezi houslovým dokomíháváním a kalafunovým spádněním. Hlasy emigrují od rozkochanosti k žalobnění, províjení vokálů s nástroji je protáhlované i zavirované, opáčivé i věrolomné, prostě zdánlivě si každý dělá, co si umane, jenomže ono se to netušenými spáry do sebe nějak promátoří a zahloubí, takže skrumáž rozvíjeného a zavíjeného ligotání, zabudovávání a (o)hromování, zvratňujícího a spádňujícího jakoby na přeskáčku pomocí proptávavé telepatie celé to odplombovávané vabankovávání zaobroubí a zaonačí do omračující celistvosti.
  Jestli by se někdo po poslechu tohoto vystoupení domníval, že hudebníci vyčerpali všechny možnosti prošmodrchaného galimatyášování, krutě se mýlí. Druhá pasáž sice započne dojímavě, až prožalně zvýrazněním nástrojů s vlichocovaným hlasem, pokračuje však přejímáním nástrojů s hlasy, zarumplovávaným (nástroje) a províjeným (hlasy), což s pablesknou nastražovaností a zrychlovanou škeřivostí vede k celé plejádovosti nejrůznějších záštipců, bezladného bonzování a zhůvěřilého překocování. Břeskné nástroje s brutalizujícími hlasy rozpaběrkují pomyslný děj do posměšné bloudivosti, vyšolíchávané nahoru dolů jako na tobogánu. Aniž tušíme nějaký věrohodný obsah, náplň veletočního paškuntění je vytvářena průvlečným vyčiňováním, pitvořením, až pitvováním, promručovanými zapeklitůstkami, zřicovánkami, proborcenkami, prozpěvováním bez mantinelů, ba i vyšátrávaným vřeštěním. Zapomalovánky jsou zárukou vždy dalšího zrychlení, housle podněcují k novým a novým eskapádám, a když se zdá, že víc břesknosti, rojivosti a zákřičnosti už nelze vyvinout, jde o omyl, neboť nastoupí další zjinačované na(d)sazení, tu sdělnějí vypravěčské, tu čerchmantovsky rozdivočené. Všichni tři hudební paliči jsou svébytní, svérázní, různorodí, není tu jeden vůdčí tahoun, protože všichni přesměrovávají čehý a hot do zrůzňované jednolitosti, spojující či prolínající neshody tak uceleně, že to někdy přestáváme vnímat jako mnohost, protože se nám prostoupí v jedno veliké dobrodružství.

  Každopádně obě alba, 27. a 28. v této edici, zdárně rozhojňují její náplň, protože neopakují jiné a každé je také svým způsobem neopakovatelné. A v tom je / může být i jejich podmanivost.

  Zdenek Slaby, 14 february 2019, hisvoice.cz

• Andrzej Nowak, 29 january 2019, spontaneous music tribune

  Nicols! Russell! Zabelka! Blurb as well as W!

  Czas najwyższy otworzyć przepastny dział płyt, które nie dotarły się na roczne podsumowania redakcyjne nie z uwagi na poziom artystyczny, ale niedogodności związane z samą istotą kalendarza. Oto i przekleństwo recenzenta, które, jak co roku, materializuje się w styczniu.

  Płyta Tria Blurb, dla świata free improv istotnie gwiazdorskiego pod względem personalnym, trafiła do mojego odtwarzacza pod sam koniec roku i było już zbyt późno, by poddać ją wnikliwej analizie. Dziś wszakże wiem już bez cienia wątpliwości, iż to muzyka, która winna trafić na roczne resume.

  Do rzeczy zatem! Trio Blurb, to personalnie Maggie Nicols – głos, John Russell – gitara i Mia Zabelka – skrzypce i głos. Na płycie W znalazły się dwa koncerty. Pierwszy pochodzi z września 2017 roku, z festiwalu Discovery i … był już na tych łamach recenzowany w ramach relacji z tegoż festiwalu, zawartej na przepastnym wydawnictwie Channel Discovery Festival (Weekertoft Records, tylko wersja elektroniczna*). Drugi zarejestrowany został w marcu 2018 roku, w londyńskim Horse Improv Music Club. Odsłuch obu koncertów zajmie nam 47 minut bez kilku sekund.

  Koncert wrześniowy zaczyna się melorecytacją Nicols, prowadzoną z dziwnym języku, który ma tembr latino, a może to … po prostu szkocki. Russell snuje tuż obok swoje ulubione pląsy na dość suchych strunach gitary, szorstkim i stanowczym tembrem. Zabelka śle kręte dźwięki spomiędzy strun skrzypiec i na razie milczy. Narracja wszakże szybko nabiera dynamiki, dobrej agresji i artystycznego zdecydowania. Muzycy od samego początku chętnie wchodzą w stadium imitacji. Maggie kreuje swój dramaturgiczny pokaz na granicy werbalnego przesteru, dobrego smaku, ale czyni to z taką gracją, młodzieńczą frywolności, iż uchodzi jej naprawdę wiele – to jak zwykle jej show, jej wyjątkowy spektakl. Zabelka włącza się w ten potok gardłowej fonii z równą bezczelnością. Nie stroni też od zwinnej, małej sonorystyki, gada ze starszą koleżanką, przekomarza się. Russell pozostaje chwilami ze zdaniem odrębnym, ale bystrze rysuje tło dla damskiego zaciągu, od czasu do czasu, wchodząc z nimi w dyskurs filozoficzny. Muzycy wiele czynią tu na dużej prędkości, ale dzięki wspaniałej komunikacji, wszystko kończy się zawsze szczęśliwie. Pod koniec koncertu na gryfie Zabelki garść pięknej, niemal semickiej nostalgii i zadumy.

  Koncert marcowy, bardziej rozbudowany w czasie i przestrzeni, rodzi się w konwulsjach, zwarciach, dramaturgicznych przepychankach. Muzycy tego typu epizody przelatają chwilami kameralistycznego zawieszania narracji i stopowania. Ich ruchy są wszakże płynne i świetnie bawią się techniką outside/ inside. Zabelka zdaje się być dziś bardziej epicka, pełna rozmachu, a nawet brawury. Nicols częściej decyduje się na śpiew, mniej w niej dramaturgicznej złości i niezgody na świat zastany. Russell zaś skrupulatnie snuje swoje filigranowe opowieści, łypie okiem na Panie i krąży pomiędzy strunami gitary niczym szczwany lis. Już w 5 minucie kipi w kotle tego koncertu! Fire music! Emocje buzują, technika wykonawcza wręcz eksploduje! Trzy narracje, chwilami nieco separatywne, raz za razem cudownie się zazębiają. Mia skowycze, Maggie nuci pieśni nieżałobne, a John pisze historię free improv w zarysie. Scena klubu ściele się dźwiękami, czasami brakuje przestrzeni na swobodny oddech. W 14 minucie duży stopping! Okazuje się, że w okolicach ciszy muzycy czują się równie swobodnie. Szepty, pomruki, bluesowe wtręty gitary. Brawura, błyskotliwość. Maggie zdaje się wchodzić pomiędzy struny Johna, a obok Mia kreśli poemat życia. Amazing! Przy okazji, John znów przypomina światu, że to właśnie on jest lepszą wersją Dereka Baileya, bo w przeciwieństwie do swojego dużo starszego kolegi, nigdy nie zapomina o najważniejszej dla swobodnej improwizacji kompetencji – umiejętności słuchania współpartnerów na scenie! Maggie też potrafi czynić cuda swoim głosem, zwłaszcza wtedy, gdy decyduje się wyjść ze swojej ulubionej roli społecznej aktywistki. Blurb, to trio z krwi i kości – tu liczy się każda akcja, a jeszcze cenniejsza zdaje się być każda reakcja! Nie ma straconej sekundy, brak choćby jednego zbędnego dźwięku! W 26 minucie zwinna sonorystyka w płaszczyźnie struny-gardło-struny. Sama finałowa prosta równie niezwykła – rytm, śpiew, chwila rozmyślań na obu gryfach. Brawo!

  Andrzej Nowak, 29 january 2019, spontaneous music tribune

• Dolf Mulder, 8 january 2019, vital weekly, number 1165, week 2

  Trio Blurb is Maggie Nicols (vocals), John Russell (guitar) and Mia Zabelka (violin, vocals); two veterans of the English scene in a trio with Austrian artist Zabelka. Nicols set first steps at the end of the 60s with the famous Spontaneous Music Ensemble, led by Trevor Watts and John Stevens. Russell got involved the early 70s in the UK improvisation-scene. Both have played in uncountable combinations and settings, up till the present day! Austrian sound artist, composer and violinist Mia Zabelka is of a younger generation. Since the end of the 80s, she worked with a wide variety of musicians like Pauline Oliveros, Lydia Lunch, Elliott Sharp, Phill Niblock, John Zorn, among others. As a composer, she received recognition with her prize-winning composition ‘For Pauline Oliveros’ in 2018.
  As a Trio Blurb, they started in 2010 and released their first statement in 2013 for Extraplatte. Now some five years later they joined forces once again. It is possible of course they did gigs together in the meantime… Both extended improvisations were recorded live in two different locations in London in 2017 and 2018, taking 47 minutes in total. The question of the relationship between free improvisation and conventions I could introduce in any review of improvised music. But I do it now in the case Trio Blurb because listening to the playing style of Russell, the vocals of Nicols my first response was one of ‘I have heard this before’. But what can one expect? Of course, an improviser develops a style, a vocabulary, etc. and is unable to re-invent oneself for any new project. So conventions slip in. Which is not the same as conventionalism. Although grammar, procedures, strategies may be worked out, it is still possible to say new things, or to really communicate and to be in contact with fellow players. From this viewpoint, one can grow and grow endlessly, and each improvisation can be a new actualization of possibilities. From this angle, these improvisations have a lot of enjoyable moments to offer. Improvisations, where all three are equally participating in weaving, extended multi-edged constructions, celebrating an intense togetherness. I especially enjoyed the vibrant violin playing by Zabelka.

  Dolf Mulder, 8 january 2019, vital weekly, number 1165, week 2

• Jan Granlie, 18 december 2018, salt-peanuts.eu

  I utgangspunktet er vel ikke akkurat Trio Blurb et jazzensemble man kjenner altfor godt til fra før. Men sjekker man hvem som er med i trioen, så vil nok noen kjenne igjen i alle fall et par av musikerne.
  Vokalisten Maggie Nichols er en legende innenfor den fritt improviserte vokalmusikken fra de britiske øyer. Hun kommer fra Skottland og har en lang karriere innenfor den frittgående musikken, og hun har vært å høre på plater med The Spontanious Music Ensemble sammen med blant andre John Stevens, Trevor Watts og Johnny Dyani. Man har hørt henne med Julie Tippetts, Phil Minton, Robert Wyatt, Dudu Pukwana, Alan Skidmore og med Lindsay Cooper. Og de senere årene har man kunne høre henne med pianisten Irene Schweizer, bassisten Joelle Leandre og en rekke andre frittgående kolleger fra Europa.
  Gitaristen John Russell er det mange som kjenner fra samarbeid med den norske trommeslageren Ståle Liavik Solberg, den svenske saksofonisten Mats Gustafsson, og med britiske musikere som Phil Minton, Evan Parker, Fred Frith, Keith Rowe, Alexander Hawkins og Roger Turner, for å nevne noen få.
  Den minst kjente av de tre er nok fiolinisten og vokalisten Mia Zabelka. Hun kommer fra Østerrike, har bakgrunn fra den klassiske musikkscenen, men har de senere årene beveget seg mer og mer mot det eksperimentelle, og vi har hørt henne tidligere sammen med blant andre Pauline Oliveros.
  Nå har de tre satt hverandre stevne, og vi får to fritt improviserte strekk, hvor det første, «Wilcumestowe» er innspilt under Discovery Festival i London den 16. september i 2017 og det andre, «Work and Wild». er innspilt på Horse Improv Music Club i Lo0ndon den 13. mars i år.
  Nichols og Russell er lette å kjenne igjen i måten de spiller på. Nichols med en god spennvidde i stemmen, og med ytterst spennende, ordløs sang, som fungerer som et instrument mye mer enn en stemme. Russells gitarspill er fritt og fascinerende, uten bruk av effekter av noe slag. Han spiller på en halvakustisk gitar, og gjør ting ikke så mange andre gjør med gitaren. Og bak det hele ligger Zabelkas fiolin og stemme som en slags grunnbasis for de to andre.
  Dette er musikk man skal sette seg ned med, og ikke ha på som bakgrunnsmusikk. Det er musikk som aller helst skal oppleves live, men kan man ikke det, er det et godt alternativ å ha de tre på anlegget. De kommuniserer fint gjennom de to, relativt lange strekkene, og alle tre musikerne slipper fint til med sitt spill. Dette er et kollektiv som fungerer godt sammen, og plateselskapet Evil Rabbit skal ha ros for at de utgir musikk som dette. For dette er musikk som aldri finner veien til de store selskapene. Dette er alternativ, improvisert musikk som mange av de som hindrer slik musikk fra å nå publikum via selskaper og media, burde bli tvangsforet med en periode, så ville de kanskje komme på bedre tanker og bidra til å gi publikum mer av dette slaget.
  For det er hele veien spennende musikk, servert fra tre utmerkede musikere som med denne platen gir oss noe helt annet enn det vi er vant til å høre. Spennende!

  Jan Granlie, 18 december 2018, salt-peanuts.eu

• John Eyles, 19 november 2018, allaboutjazz.com

  Trio Blurb—the combination of Maggie Nichols' voice, Mia Zabelka's violin and voice, and John Russell's guitar—first came together in 2010 at the Alpenglow II—Styria meets UK festival in London. In June 2011 they played together at The Vortex, where the guitarist hosts his long-running monthly improv music club, Mopomoso. The results of that Vortex performance were released in 2013 by the Austrian Extraplatte label. Prior to that release the trio was unnamed but when Zabelka asked for some info for the CD, Russell sent her a pdf headed "trio blurb"; the label took that to be the group name and it stuck. The four tracks on that CD demonstrated the vital understanding and empathy between the three, their individual contributions weaving together into a unified whole.

  Although they have continued to gig together as often as their home-bases allow—Nichols is in London/Wales, Zabelka in Austria, Russell in London—W is only their second album, the follow-up to Trio Blurb. The music here consists of two extended tracks, totalling forty-seven minutes, recorded in September 2017 at the all-day Discovery festival organised by Russell in Walthamstow where he lives, and in March 2018 at the Horse improv music club at Iklectik in south London. Crucial to the success of the trio's music is that they are three distinct personalities who all manage to improvise simultaneously without getting in each other's way or upstaging each other.

  Given conventional views of vocalists in groups, it would have been very easy for Nichols to become the sole focus, accompanied by violin and guitar; but that never happens, and the three all listen to and make space for each other so that no-one steals the limelight. Of course, Nichols has language at her disposal to grab an audience's attention, whether speaking in tongues, scatting or soaring romantically, but (as the clip below shows) Zabelka and Russell are experienced and versatile enough to have wiles of their own. The end-product is music that is equipped to grab and hold the listener's attention no matter how many times it has been heard. We must hope that the wait for their third album is not another five years.

  John Eyles, 19 november 2018, allaboutjazz.com